Chov je skládačka.
Chov je skládačka.
Často slýchám otázku, podle čeho vybíráme krycího psa.
Přiznám se, že na ni neumím odpovědět jednou větou.
Protože náš pohled na chov je možná trochu jiný.
Vždy jsme chov vnímali jako velkou skládačku.
Ne však skládačku o několika desítkách dílků. Spíš takovou, kde jich jsou tisíce.
Některé máme přímo před očima. Vidíme konkrétního psa, jeho exteriér, povahu, zdravotní výsledky nebo pracovní vlohy.
Jiné dílky jsou mnohem hůře vidět.
Sourozenci. Rodiče. Prarodiče. Potomci. Vlastnosti, které se objevují opakovaně napříč generacemi.
Věci, které v rodokmenu nenajdete, ale které si člověk zapamatuje po letech pozorování.
A právě tyto dílky bývají často nejdůležitější.
Čím déle se chovu věnuji, tím méně mě zajímá jeden konkrétní pes a tím více mě zajímá příběh, který stojí za ním.
Protože krásných psů bylo, je a bude mnoho.
Ale jen někteří po sobě zanechají stopu.
Ne stopu ve výsledcích jedné výstavy.
Stopu v dalších generacích.
Jsou psi, jejichž vliv poznáte po letech.
Když se podíváte na jejich potomky, vnuky nebo pravnuky a stále nacházíte stejné vlastnosti.
Stejný výraz. Stejné povahy. Stejné silné stránky.(Bohužel i stejné nedostatky.)
A právě tehdy začíná být zajímavá otázka, zda obdivujeme jednotlivce, nebo linii.
Mnohokrát jsem napsal, že vynikající pes a vynikající linie nejsou totéž.
Vynikající pes se může narodit náhodou.
Vynikající linie náhodou nevzniká.
Za ní stojí generace psů, generace chovatelských rozhodnutí i kus chovatelského štěstí.
A možná právě proto se při plánování spojení často vracíme k určitým jménům. Ne proto, že bychom se nechtěli dívat dopředu.
Naopak.
Jen věříme, že budoucnost se staví mnohem lépe tehdy, když člověk ví, které dílky jeho skládačky už v minulosti fungovaly.
Protože cílem není složit jeden hezký obrázek.
Cílem je, aby do sebe dílky zapadaly i v dalších generacích.
