Odpovědnost chovatelů II
Odpovědnost chovatele II.
V prvním díle jsem psal o tom, že odpovědnost chovatele nekončí předáním štěněte. Dnes bych se rád zastavil u toho, jak tato odpovědnost vypadá v běžném životě.
Po důkladném přečtení komentářů pod prvním dílem článku zůstávám trochu v údivu, kolik je najednou vysoce odpovědných chovatelů a jak intenzivně se i po letech zajímají o své odchovy.
Nebo se na to podívejme z opačné strany – kolik je naopak chovatelů, kteří po prodeji štěněte už dál nijak neradí ani nepomáhají?
Rozhodně netvrdím, že takoví zodpovědní chovatelé nejsou. Naopak, jsem rád, že jejich řady se postupně rozšiřují.
Přesto mi to úplně nekoresponduje s tím, co slýchám od nových majitelů štěňat, kteří často hledají radu doslova, kde se dá.
"Můj chovatel raději položí telefon, než aby mi poradil… Nechce se mnou mluvit… Říká, že má první nebo druhý vrh a sám si není jistý…"
Ano, nikdo učený z nebe nespadl. Chovatelství je obor, který se člověk učí roky. Nestačí jen odchovat štěňata. Skutečný chov začíná až ve chvíli, kdy si nový majitel odváží štěně domů a začne řešit první skutečné problémy.
U prvních vrhů bývá situace ještě poměrně jednoduchá. Začínající chovatel většinou čerpá zkušenosti od svého chovatele, který mu pomáhá a předává základní informace. Jenže často jen stručně – protože mnoho věcí už po letech praxe bere jako samozřejmost.
A pak přijde realita. Štěně roste, neprořezává se zub, objeví se alergie, povaha není úplně taková, jakou si nový majitel představoval… A právě tehdy se ukáže, jak důležitá je ochota zkušenějšího chovatele poradit.
Bohužel se občas stává, že začínající chovatel zůstane na řešení těchto situací sám. Někdy proto, že jeho mentor už nemá čas, jindy proto, že jejich cesty prostě rozešly. Ať je důvod jakýkoli, nejvíce to nakonec pocítí nový majitel štěněte.
Právě v těchto okamžicích se totiž nejlépe pozná rozdíl mezi člověkem, který štěňata pouze odchoval, a chovatelem, který za ně cítí odpovědnost i po jejich odchodu do nových domovů.
